HISTORIE MÍSTA
Šmukýřka vyrůstá z krajiny formované vinohradnictvím a hospodářským životem.
Úvodní souhrn
Usedlost Šmukýřka vyrůstá z krajiny, která byla po staletí formována vinohradnictvím a hospodářským životem pražského předměstí. Již ve středověku zde existovaly rozsáhlé vinice, které byly součástí ekonomického systému města a zásobovaly Prahu vínem i další produkcí.
V průběhu 18. a 19. století se původní viniční hospodářství proměnilo v ustálený celek usedlosti s dochovanou dispozicí dvora, obytnými i hospodářskými budovami a zahradou doplněnou kaplí sv. Prokopa. Zásadní roli sehrála rodina Linhartových, spojená s rozvojem Smíchova i s proměnou okolní krajiny v městskou strukturu.
Dvacáté století přineslo přerušení kontinuity, znárodnění, nevhodné zásahy a postupný úpadek. Přesto se zachovala základní struktura areálu i jeho historická identita, která dnes umožňuje navázat na původní význam místa a znovu jej otevřít jako součást živého města.
Kontinuita skrze změny
Území dnešní Šmukýřky je historicky součástí vinohradnického pásu obklopujícího Prahu. Ve 15. století je v oblasti zvané Mezihoří doložena vinice Stárka o rozloze 50 strychů, tedy přes 14 hektarů, náležející kartuziánskému klášteru na Smíchově.
Po poboření kláštera přešla vinice do držení obce. Roku 1424 je jako vlastník uveden Václav z Hrobky, roku 1430 Kliment Krček. V roce 1438 Krček rozdělil část vinice mezi další držitele, avšak větší část si ponechal spolu s obytným domem a hospodářskými stavbami. Tento moment je zásadní — právě zde se objevuje spojení vinohradu a obytného zázemí, tedy základní model pozdější viniční usedlosti.
Lokalita nebyla izolovaným venkovským prostorem, ale součástí ekonomického systému Prahy. Vinohrady tvořily významnou složku městského zásobování a jejich správa byla evidována v městských knihách.
Název „Šmukýřka" je v pramenech doložen roku 1695, pravděpodobně však byl užíván již dříve. Výklad názvu je spojován se slovem „šmukýř", tedy obchodník s ozdobami, případně s osobním jménem Schmuckmacher.
Roku 1713 je Šmukýřka archivně doložena jako viniční usedlost. V této době již nešlo pouze o vinici, ale o stabilizovaný hospodářský celek.
Roku 1741 koupila grunt Šmukýřka Kateřina Koudlík za 3 600 zlatých. Výše této částky svědčí o významné hodnotě majetku. Usedlost se nacházela při cestě z Košíř směrem ke Karlštejnu, tedy v prostoru s komunikačním významem.
Na sklonku 18. století měla Šmukýřka prakticky dnešní rozsah. Půdorys je zachycen na indikačních skicách stabilního katastru. Zásadní je skutečnost, že dispozice dvora, rozmístění budov i vztah k zahradě zůstaly zachovány více než dvě století.
Kolem roku 1820 získala usedlost podobu, která je čitelná dodnes. Klasicistní úpravy sjednotily exteriér, okna byla zvětšena a posunuta do líce fasády, čímž se zvýšila světelnost interiérů.
Areál tvoří obdélný dvůr, kolem nějž stojí obytná budova a dvě hospodářská křídla. Jižní stranu uzavírá stodola. Celek je vymezen ohradní zdí se dvěma branami, západní a východní. Součástí je zahrada a kaple sv. Prokopa.
Šmukýřka představuje charakteristický příklad viniční usedlosti se zemědělským provozem, kde je architektura podřízena funkci. Nejde o reprezentační vilu, ale o pracovní celek.
Od roku 1905 byla Šmukýřka v držení rodiny Linhartových. Rodina vlastnila rovněž Turbovku a další nemovitosti v oblasti Košíř a Smíchova.
Josef Linhart byl znám jako smíchovský stavitel a starosta Smíchova. Jeho působení spadá do období dynamického rozvoje předměstí. Smíchov byl roku 1896 povýšen na město a roku 1922 začleněn do Velké Prahy. V tomto období dochází k výrazné urbanizaci a stavební aktivitě.
Linhart jako stavitel i komunální představitel působil v prostředí, kde se venkovský charakter Košíř postupně proměňoval v městskou strukturu. Vlastnictví Šmukýřky tak nebylo izolovaným hospodářským majetkem, ale součástí širšího urbanistického kontextu. Paměť této role přetrvala v názvu Linhartovy ulice v Košířích.
Na počátku 20. století byly za Linhartových provedeny opravy kaple sv. Prokopa v letech 1904 až 1909. V roce 1908 vytvořil Mikoláš Aleš v interiéru usedlosti uhlovou kresbu erbu krále Jiřího z Poděbrad. Kresba je dochována na původním místě a představuje významnou kulturní stopu.
Roku 1946 bylo změněno číslo popisné z původního smíchovského čp. 146 na košířské čp. 724. Tím byla administrativně završena změna příslušnosti území.
Po roce 1948 byla usedlost znárodněna. V 50. letech byl zpracován plán adaptace pro mateřskou školu, projekt však nebyl realizován. Areál byl následně využíván převážně jako skladový prostor.
V letech 1953 až 1958 probíhaly stavební zásahy, včetně vestaveb mezistropů ve stodole. Roku 1958 bylo vydáno povolení k výstavbě 20 garáží na části zahrady.
Roku 1964 byla Šmukýřka zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek.
V letech 1968 až 1969 byla řešena havarijní situace objektu. Roku 1970 proběhla rozsáhlá rekonstrukce pro Pražské velkosklady.
Roku 1974 bylo vydáno povolení k užívání objektu po instalaci ústředního vytápění a plynofikaci kotelny.
Šmukýřka představuje historicky doložený příklad viniční usedlosti, jejíž vývoj lze sledovat od středověké vinice přes klasicistní ustálení, období soukromého vlastnictví rodiny Linhartových, znárodnění a skladové využití až po dnešní fázi obnovy po návratu vlastnictví potomkům rodiny Linhartových.
Její význam spočívá v kontinuitě půdorysu, dochované kompozici dvora a přítomnosti kulturní vrstvy v hospodářském prostředí.